OBSAH:

Předbělohorská doba
Doba protireformace
Toleranční doba - sbor na Hrubé Lhotě
Doba rovnoprávnosti - sbor ve Stříteži
Doba první Československé republiky
Od okupace do padesátých let 20. století
Od šedesátých let po současnost
Představitelé sboru od roku 1872

Předbělohorská doba

Dějiny evangelictví na území dnešního střítežského sboru jsou od počátku spojeny s minulostí meziříčského panství, k němuž patřila i ves Střítež, vzniklá v polovině 14. století. První písemná zmínka o ní je z roku 1411. Majitelem panství tehdy byl Husův příznivec Lacek z Kravař. Na Meziříčsko a Rožnovsko záhy pronikl vliv husitství. Roku 1548 se meziříčské panství stalo majetkem rodu Žerotínů, pod jejichž vlivem se přiklonila k evangelictví i většina obyvatel. Zřejmé je, že na přelomu 16. a 17. století byli zdejší obyvatelé převážně luterány. Menšinu tvořili stoupenci Jednoty bratrské, kteří měli své sbory v Krásně, jež bylo významným bratrským střediskem, a také ve Stříteži. Ve Stříteži na dolním konci dědiny stával v té době krom bratrského sboru i filiální evangelický kostel, obsluhovaný ze zašovské fary. O jeho kazatelích a zániku nejsou písemné zprávy. Další evangelický kostel s farou stál v Rožnově a k němu byl jako filiální přifařen kostel zuberský. K tomuto období však není mnoho dostupných písemných pramenů.

Doba protireformace

Po bitvě na Bílé hoře v roce 1620 nastal náboženský útlak a omezování náboženské svobody. Zanikl bratrský sbor i střítežský evangelický kostel. Zápis z roku 1626, který se týká odkazu peněz bratrskému sboru ve Stříteži, říká, že se neví, komu tyto peníze budou náležet. V roce 1638 bylo podle gruntovních knih prodáno pusté místo, kde dřív býval střítežský kostel. Pokatoličťování však v těchto končinách postupovalo poměrně pomalu pro nedostatek římskokatolických farářů a pravděpodobně i pro malý zájem vrchnosti o chudé Valašsko. V roce 1670 bylo ještě v údolí Bečvy na 500 nekatolíků, z toho 9 ve Stříteži. Rožnovský římskokatolický farář píše roku 1672: "Jinak farníci, kteří zatvrzelí byli, mnoho zjihli a stávají se den ze dne ochotnější. Někteří pochovávali z paličatosti tajně na místech neposvěcených, to však již bylo vykořeněno. Za mého farářování se vrátilo ke katolictví kolem tisíce osob. Zůstává jich obrátit asi tři sta. Ti by odložili heresi, kdyby pomohlo rameno světské." V roce 1697 hlásí rožnovský děkan olomouckému biskupovi, že už nezjistil ani jeden případ odpadlíků. Pozdější události však ukázaly, že to byl jen povrchní dojem. V Zašové byl v roce 1725 vybudován klášter trinitářů s kostelem a celá vesnice byla pokatoličtěna. Ve vzdálenější Stříteži nebyl vliv řeholníků tak výrazný. Až do roku 1777, kdy katoličtí misionáři vyhlásili falešný toleranční patent, si však na střítežské tajné evangelíky nikdo nestěžoval. Až roku 1777 se píše, že "v rožnovské farnosti lze pozorovat lidi podezřelé ve víře, kteří se veřejně k bludům nepřiznali, až na dvacet rodin ze Stříteže". Později téhož roku je zaznamenáno, že "dvacet sedm podezřelých se smířilo s kostelem, takže nyní je jen dvanáct domů evangelických".

Toleranční doba - sbor na Hrubé Lhotě

Po vydání tolerančního patentu 13. října 1781 se před komisí, která zasedala 4. až 16. května 1782 v krásenském zámku, přihlásilo k evangelické víře 770 osob. Z Malé Bystřice jich bylo 269, ze Stříteže 168, z Hrubé Lhoty 127, z Valašské Bystřice 48, z Křivého 34, z Oznice 33, z Dolní Bečvy 25, z Tylovic 22, z Hážovic 12, z Vidče 10, ze Zašové 7, z Jarcové 6, z Malé Lhoty 5, a z Brňova a Solánce 2. Tak vznikl evangelický sbor. První starostí jeho členů bylo najít duchovního správce. Poslali proto dva vyslance, Jana Stodůlku ze Stříteže a Pavla Šrámka z Malé Bystřice, k superintendentovi augsburského vyznání Jánu Čerňanskému do Banské Štiavnice s prosbou, aby jim opatřil kazatele a učitele. Na tuto prosbu byl do nového sboru vyslán jeho první kazatel Ferdinand Szeletsényi a začal v něm působit v srpnu 1782. Bydlel nejprve v chalupě u Jiřího Fabiána na Hrubé Lhotě č. 29 (později 40), v jehož stodole konal také bohoslužby do doby, než byla postavena dřevěná modlitebna. Později se přestěhoval do Stříteže.

O místo, kde má stát modlitebna, v níž by se sbor shromažďoval, vznikl tehdy spor mezi Stříteží a Malou Bystřicí. Do sporu se nakonec vložily úřady a nařídily, aby modlitebna byla postavena na Hrubé Lhotě. Základní kámen byl položen 29. června 1782 a modlitebna byla otevřena přesně rok poté, na sv. Petra a Pavla 1783. Stavba vyčerpala všechny dostupné prostředky. Povinnosti vůči kazateli se pak členům sboru stávaly břemenem, když vedle nich museli odvádět i všechny dřívější poplatky katolické církvi. Členů sboru se nemile dotýkalo, že nový kazatel chtěl ze života sboru co nejrychleji odstranit všechno, co bylo evangelíkům oporou v době pronásledování, totiž zpěv ze starých kancionálů a čtení ze starých postil. Tyto okolnosti vedly posléze k tomu, že 4. března 1784 se sbor prohlásil za reformovaný a jeho první kazatel z něj v srpnu téhož roku odešel do Dolních Bludovic ve Slezsku. Až do příchodu nového kazatele konal pak bohoslužby hrubolhotecký učitel Jan Obernauer.

Na podnět Jana Kočíba z Hrubé Lhoty byli poslové sboru vysláni do Nového Města na Moravě, aby do osiřelého sboru pozvali tamního helvetského kazatele maďarského původu. Jmenoval se Štěpán Csétsi Nagy. Ten pozvání přijal a dorazil na Lhotu počátkem června 1785. Po jeho příchodu zbudoval sbor dřevěnou faru, do níž se nový kazatel nastěhoval v říjnu 1786. Za jeho působení byla i hrubolhotecká modlitebna dobudována do dnešní podoby. V roce 1788 odešel Nagy do sboru v Liptále. Téhož roku přišel z Liptálu třetí kazatel Michal Vámosy, kterého si sbor velice oblíbil. Vámosy dal do pořádku sborové účetnictví a za pomocí uherských přátel se mu podařilo vymanit sbor z dluhů. Do Uher, odkud pocházel, se vrátil v roce 1792. Od roku 1793 do 1796 působil ve sboru Štěpán Kulifai, rodák z Lučence, který přišel z Prusinovic, kde byl předtím farářem. V roce 1796 byl pak vrchností zbaven úřadu, protože před smrtí posloužil svatou Večeří Páně dvěma lidem, kteří byli pokládáni za katolíky, neboť nestačili dokončit šestitýdenní duchovní cvičení, povinně uložené všem, kteří přestupovali k evangelické víře. Čtvrtým duchovním správcem se stal v dubnu 1797 Štěpán Czakó, který pocházel z Miškolce a před příchodem na Lhotu působil ve Svratouchu. Měl početnou rodinu a na Lhotě žil ve velkém nedostatku. Sbor se nemohl smířit s jeho racionalistickou teologií. Své místo nakonec opustil v březnu 1815. V prosinci 1815 nastoupil místo něj uherský šlechtic Štěpán Garčík, který předtím působil dva roky v Prosetíně. V listopadu 1819 se však vrátil zpět do Prosetína.

Jako první Moravan přišel na Hrubou Lhotu z Čermné v září 1820 šestý kazatel Josef Gerža, který pocházel z Liptálu. Znal dobře poměry na Valašsku a měl dost zkušeností, autority i houževnatosti, aby rozkolísaný sbor vedl pevnou rukou. Sbor si ho zamiloval a farář Gerža mu zůstal věrný až do smrti. V době jeho působení se na čas velice zhoršily vztahy katolíků k evangelíkům. V roce 1826 rozrušila celý sbor domovní prohlídka provedená u tří jeho význačných členů, která skončila zabavením jejich modlitebních a náboženských knih. V prosinci 1837 byl farář Gerža v Rožnově vsazen do želez a do klády proto, že nechal zpívat na pohřbu. Byl propuštěn teprve po zásahu krásenského vrchnostenského úřadu. Na svou službu rezignoval v dubnu 1843 a předal vedení sboru svému synu Josefovi, který mu v práci vypomáhal jako vikář již od roku 1837. Brzy poté, 25. dubna 1848, byla v Rakousku vyhlášena konstituce, která mj. povolila všem poddaným svobodu jejich vyznání a v evangelících vzbudila novou naději na rovnoprávnost. V době působení Josefa Gerži mladšího byla roku 1848 dostavěna na Lhotě za pomoci Gustav-Adolfského spolku nová zděná fara. Lhotecký sbor byl prvním reformovaným sborem, který obdržel tuto vydatnou pomoc. Tehdy byly také zřízeny evangelické hřbitovy v rožnovských pasekách a na Solanci. Josef Gerža mladší zemřel 1. července 1863, krátce poté, kdy evangelíci 8. dubna 1861 konečně získali rovnoprávnost, kterou jim přiznal protestantský patent.

Doba rovnoprávnosti - sbor ve Stříteži

Po Geržovi mladším přišel na Lhotu osmý duchovní správce Gustav Jelínek, syn evangelického reformovaného faráře z Růžďky. Do služby ho 8. května 1864 uvedl nový moravský reformovaný superintendent Jan Beneš, kterého ve sboru s velkou slávou vítal střítežský fojt Jan Dobeš. Nabytou rovnoprávnost se sbor rozhodl vyjádřit stavbou nového kostela. Názory na místo stavby se však velice rozcházely. Širší sborové zastupitelstvo se v lednu ani v únoru 1866 neshodlo, zda stavět na Lhotě, ve Stříteži, nebo v Rožnově. Teprve 3. června při vizitaci superintendenta Beneše upustili rožnovští od svého požadavku a sborové zastupitelstvo rozhodlo většinou 55 hlasů proti 44, že nový chrám bude postaven ve Stříteži. Jako stavební místo pro nový kostel byla pak 26. prosince zakoupena zahrada střítežského rolníka Baroše. 18. ledna 1867 bylo úředně povoleno přeložení sídla sboru z Hrubé Lhoty do Stříteže. Základní kámen nového kostela byl položen moravským reformovaným superintendentem Benešem 29. června 1868 za účasti mnoha oficiálních hostů. V týž den byl ve Stříteži posvěcen i nový evangelický hřbitov.

Část sboru, která nesouhlasila s přeložením sídla sboru do Stříteže ani se stavbou tamního kostela, podala stížnost k superintendenčnímu výboru. Ten ji však 30. září 1869 zamítl. Dotčení členové sboru poté odmítli přispívat na mimořádnou repartici ve výši 800 zlatých ročně na financování stavby kostela, na níž se předtím usneslo sborové zastupitelstvo a kterou schválil i zemský úřad svým výnosem z 24. srpna 1868. Vztahy mezi oběma částmi sboru se ještě zhoršily, když roku 1870 byla zahájena stavba střítežské fary. Střítežané podali okresnímu úřadu stížnost na neplatiče a ten vyzval 18. listopadu 1870 představenstva všech obcí patřících do sboru, aby vymohla zaplacení dlužných peněz. V srpnu 1871 dostal meziříčský okresní úřad k vyřízení žádost, která byla předtím poslána zemskému úřadu přes moravskou superintendenci helvetského vyznání, aby neplatiči byli úřední cestou přinuceni dluh zaplatit. Okresní komisař řadu dlužníků předvolal na úřad, avšak ničeho nedosáhl. Někteří mu dali zřetelně najevo, že se hodlají protivit i případnému úřednímu zákroku. Proto poslal berního oficiála s četnickou ochranou, aby vykonal exekuci. Ta však pro odpor většiny obyvatel v postižených obcích skončila neúspěchem. Četnický strážmistr ohlásil, co se stalo, a události pak přičiněním úřadů dostaly nečekaný spád. Zemské místodržitelství se obrátilo na vojenské generální velitelství v Brně s žádostí o vojenskou asistenci v meziříčském okrese. Z Brna bylo nařízeno, aby velitelství V. divize infanterie v Olomouci vyslalo do Valašského Meziříčí jednu kompanii vojáků. Ta v červenci 1872 provedla na Malé Bystřici a Hrubé Lhotě vojenský zásah. Vojáci měli být ubytováni s celým zaopatřením u neplatičů, kterým to bylo předem oznámeno. Při příchodu vojáků na Lhotu byla většina neplatičů shromážděna u obecního představeného. Buď hned zaplatili, nebo si dojednali nezbytný odklad. Na Malé Bystřici tomu bylo podobně. 28. srpna byli proto vojáci dopraveni zase zpět do Olomouce. Vinou těchto událostí však došlo k rozkolu, který vedl k rozdělení sboru a dlouho se pak napravoval. Sbor měl v té době 1 860 členů ve dvaadvaceti osadách a čtyřech okresech. Sahal od Malé Bystřice, Křivého a Krhové až po Staré Hamry, Ostravici a Čeladnou.

Ve Stříteži byla mezitím dostavěna fara a lhotecký farář Gustav Jelínek se do ní přestěhoval. 7. srpna 1872 utvořila Střítež, Rožnov a ostatní obce v povodí rožnovské Bečvy samostatný sbor se sídlem a novým rozestavěným kostelem ve Stříteži. Obě Lhoty, Bystřice a Vidče zůstaly samostatným sborem se sídlem a toleranční modlitebnou na Lhotě. Střítežský sbor těžce nesl velké náklady na stavbu kostela a fary. Na schůzi v srpnu 1872 proto staršovstvo rozhodlo, že farář Jelínek má jet žádat o pomoc na zasedání Gustav-Adolfského spolku do Špýru a pak do Basileje konat sbírky. Později v roce 1873 sháněli starší sboru peníze na stavbu chrámu nejprve v rakouském i pruském Slezsku a pak i ve Vídni a v Uhrách. První bohoslužby v nedostavěném střítežském kostele se konaly ve výroční den tolerančního patentu 13. října 1872. 18. listopadu 1872 byl sbor právně rozdělen na dva farní sbory, střítežský a hrubolhotecký. Střítežský sbor měl 850 členů a šedesátičlenné zastupitelstvo, které ze sebe volilo devět starších. Farářem na Hrubé Lhotě se v září 1873 stal střítežský rodák Josef Martinek. Dokončený střítežský kostel s varhanami a zvony byl slavnostně posvěcen o tři roky později 29. června 1876. Týž den odpoledne se ve Stříteži konala valná schůze moravské Gustav-Adolfské jednoty. První vizitaci střítežského sboru provedl superintendent Jan Beneš 5. července 1877.

7. června 1878 byla zřízena kazatelská stanice v Rožnově, bohoslužby se tam konaly dvakrát měsíčně odpoledne. Stanice převzala na sebe starost o drožku, kterou farář používal na dojíždění. Farář se zavázal šestkrát ročně konat bohoslužby také ve Starých Hamrech.

Služby Boží ve střítežském kostele se v té době konaly v 10 hodin a trvaly dvě hodiny. Zpívaly se dlouhé písně, na začátku vždy některý ze žalmů. Prvním varhaníkem ve střítežském kostele se stal místní učitel Josef Krejsek. Když po určitou dobu chodil do kostela na Lhotu, nahradil ho sedlák Josef Jadrníček. Do kostela přicházela většina členů sboru pravidelně. Ze vzdálených míst v diaspoře, která byla velice rozlehlá, chodili někteří na nedělní bohoslužby už v sobotu a nocovali po rodinách. Každou neděli bývaly i odpolední nešpory, na něž navazovalo katechizační cvičení pro mládež. Náboženství učil farář ve škole. Konfirmační cvičení bývalo dvakrát týdně, ale jen od Velikonoc do Trojice. Za tu dobu se konfirmandi naučili zpaměti celý Heidelberský katechismus. Staršovstvo sboru se zprvu scházelo velmi zřídka, v roce 1879 jen jednou za rok. Teprve od ledna 1880 se začaly schůze staršovstva konat každou první neděli v měsíci, protože se prý ve sboru příliš rozmohla nekázeň. Bohoslužby bývaly v tuto neděli o něco zkráceny. Staršovstvo se na schůzích hodně zabývalo otázkami kázně a finančními starostmi. O kostelníky a hrobaře nebyla tehdy nouze. Ti, kteří tyto služby konali, si toho považovali, přestože staršovstvo vůči nim projevovalo značnou přísnost.

Střítežský farář Jelínek vyučoval od roku 1874 na meziříčském gymnáziu založeném v roce 1871. V roce 1882 byl zřízen spolek pro vydržování tamního alumnea, tj. domova pro evangelické studenty, a zakoupen prostý domek, v němž už ve školním roce 1882-83 bydlelo osm studentů. Ve Valašském Meziříčí byla pak v roce 1889 zřízena kazatelská stanice. Nový patrový alumnát s modlitebnou v blízkosti gymnázia byl vybudován později, v roce 1909.

Farář Jelínek byl 26. prosince 1891 zvolen seniorem. Instalován do této funkce byl ve střítežském kostele 30. srpna 1892. Seniorem byl pak zvolen ještě několikrát a zůstal jím až do svého odchodu na odpočinek. Na počátku 20. století zahájil práci evangelické reformované církve také ve vzdálené Moravské Ostravě.

Během první světové války byly v září 1917 zrekvírovány pro vojenské účely dva ze tří zvonů střítežského kostela, které vážily 418 kg. Sbor za ně dostal náhradu 1 672 korun. Brzy poté byly zabaveny i velké cínové píšťaly z prospektu střítežských varhan. 28. října 1917 se z kazatelské stanice Valašské Meziříčí stal filiální sbor.

Doba první Československé republiky

Brzy po ustavení samostatné Československé republiky 28. října 1918 se v Praze konal 17. a 18. prosince téhož roku církevní sněm, na kterém se evangelické církve helvetského a augsburského vyznání v Čechách a na Moravě spojily a vytvořily Českobratrskou církev evangelickou. Sněmu se měl zúčastnit i zástupce střítežského sboru. Vzhledem k velkým obtížím spojeným s cestou se však nikoho nepodařilo přemluvit, aby toto pověření přijal. V roce 1919 se od střítežského sboru oddělily obce na Frýdecku a připadly ke kazatelské stanici v Moravské Ostravě. 15. září 1920 odešel farář Gustav Jelínek po šestapadesátiletém působení ve sboru na odpočinek. Zemřel pak v Praze 27. dubna 1931.

Na počátku roku 1921 byl ze tří uchazečů farářem střítežského sboru zvolen Bohuslav Burian, původem z Kostomlat, který od roku 1918 působil jako vikář v Jasenné. Instalován byl ve střítežském kostele 17. dubna 1921. Téhož roku byla založena kazatelská stanice v Rožnově. Iniciátory tamní církevní práce byli rožnovský cukrář Jindřich Šilar a František Klas. Předsedou výboru kazatelské stanice se stal Jan Kantorek z Horních pasek. První bohoslužebné shromáždění v Rožnově se konalo v únoru 1921 v sále tělocvičné jednoty Sokol v Lázeňském domě. Sál měl 400 míst, avšak téměř nestačil množství lidí, kteří se sešli. Harmonium na doprovod zpěvu zapůjčil a na koňském povoze přivezl Jaroslav Šrámek ze Stříteže. K rožnovským bohoslužbám, které se pak konaly dvakrát za měsíc, přivážel později harmonium na ručním vozíku František Klas z Horních pasek, který byl místopředsedou výboru kazatelské stanice. Výbor rožnovské kazatelské stanice v té době organizoval četné přednášky, které hojně navštěvovala i neevangelická veřejnost.

V roce 1922 bylo ve střítežském sboru zrušeno zastupitelstvo a zavedeno sborové shromáždění. Na něm bylo 19. března 1922 jedenaosmdesáti přítomnými členy sboru zvoleno 12 starších a 4 náhradníci. V roce 1926 se po padesáti letech prováděla první generální oprava střítežského kostela. Rok nato byly pořízeny dva nové zvony. Větší z nich, který vážil 320 kg, daroval gruntovník František Dobeš z č. 21. Další rok byla provedena generální oprava střítežské fary.

22. února 1928 koupil sbor dva spojené pozemky v Palackého ulici v Rožnově se záměrem vybudovat tam v budoucnu sborový dům s modlitebnou. V dubnu 1930 se poslanec Vencl obrátil na staršovstvo s nabídkou, že by bylo možné koupit dřevěný řecko-katolický kostelík z Podkarpatské Rusi a převézt ho do Rožnova. Staršovstvo i výbor kazatelské stanice však nabídku odmítli. Na žádost staršovstva byly 8. října 1933 zavedeny ve sboru biblické hodiny, které se konaly pouze v zimních měsících. Farář Burian od roku 1928 vykonával funkci konseniora a v dubnu 1934 byl zvolen seniorem Moravskoslezského seniorátu. 31. května téhož roku byla ve Stříteži jeho instalace. V červnu 1935 byla zavedena elektřina do střítežské fary.

Od okupace do padesátých let 20. století

V březnu 1939 došlo k okupaci Československa a začala druhá světová válka. V srpnu 1941 rozhodlo staršovstvo, že pořídí nové varhany, které měla stavět firma Juřík z Uherského Brodu. Záměr však byl později odložen, dokud válka neskončí. Syn faráře Buriana Ilja, který před válkou začal studovat bohosloví, se v listopadu 1941 stal tzv. prozatímním diakonem ve Stříteži a vypomáhal otci ve sborové práci do doby, než byl v roce 1943 povolán jako vikář do Kroměříže. 24. března 1942 musel sbor opět odevzdat dva největší zvony ze střítežského kostela pro válečné účely. Ve věži zůstal jen nejmenší ze tří zvonů, který je tam dodnes. 28. března 1943 se ve střítežském kostele na žádost rady starších Československé církve ve Valašském Meziříčí poprvé konaly bohoslužby jiné církve. V této době se ve Stříteži zdárně rozvíjela činnost evangelické mládeže. V listopadu 1944 nastoupil na místo seniorátního vikáře Bohuslav Otřísal. V době okupace se značně ztížily podmínky v rožnovské kazatelské stanici. Nově dosazený ředitel Hospodářské školy, kde se tehdy konala bohoslužebná shromáždění, evangelíkům nepřál. Pronajatý sál býval nečekaně obsazen a shromáždění se pak tísnilo v náhradní malé učebně.

Po skončení války obnovil sbor jednání o pořízení nových varhan. V březnu 1946 je objednal u firmy Rieger v Krnově, kterou tehdy vedli tzv. národní správcové. Peníze shromážděné na tento účel však byly zablokovány na vázaném vkladu a ke stavbě varhan nedošlo. V březnu 1947 byl vikář Otřísal zvolen farářem na Hrubé Lhotě a k seniorovi Burianovi do Stříteže přišel nový vikář Jiří Otter. Senior Burian se od 1. ledna 1946 stal členem synodní rady v Praze a připravoval se k odchodu do vsetínského Horního sboru, kde byl v roce 1947 zvolen farářem. Střítežské staršovstvo pak navrhlo vikáři Otterovi, aby nastoupil na jeho místo, ten však nabídku nepřijal.

Po odchodu faráře Buriana projevil zájem o práci ve střítežském sboru farář Bedřich Tregl, rodák z Košťan v severních Čechách, který působil v Čermné. Střítežským farářem byl zvolen velkou většinou hlasů na sborovém shromáždění 21. prosince 1947. Jeho instalace se konala 21. března 1948. V té době došlo ke komunistickému převratu a nastaly nové poměry, jimž členové sboru přivykali pomalu a bolestně. Staršovstvo a nový farář se nemohli shodnout, zda zahájit přestavbu střítežské fary, nebo stavbu nového kostela v Rožnově, o níž se uvažovalo už od válečných let. Nakonec se většina starších přiklonila ke stavbě kostela. Několik z nich však poté rezignovalo na své funkce a 9. července 1950 musela být provedena doplňovací volba staršovstva. Na stavbu kostela neměl sbor dostatek prostředků, proto si v roce 1952 vypůjčil z Jubilejního tolerančního fondu 300 000 Kčs. Stavba dřevěného kostela v Rožnově podle návrhu architekta Bohumila Bareše byla dokončena díky velkému úsilí faráře Tregla, kurátora Šilara a mnoha dalších členů sboru, kteří při ní vydatně pomáhali. Nový kostel byl slavnostně posvěcen synodním seniorem Viktorem Hájkem 5. července 1953.

V roce 1951 se opravovaly varhany ve střítežském kostele a koncem padesátých let s velkými obtížemi i fasáda střítežského kostela. Na opravu střítežské fary už nezbývaly peníze a vztahy mezi farářem a částí staršovstva se postupně zhoršovaly. Napětí vyvrcholilo ve schůzi staršovstva 2. února 1958, které se zúčastnili i senior Pavel Škeřík a seniorátní kurátor Karel Trusina. Po bouřlivém jednání bylo dohodnuto, že farář Tregl ze sboru odejde. V dubnu 1958 pak seniorátní výbor zřídil ve střítežském sboru správní komisi. V květnu byla provedena doplňovací volba staršovstva a zvolen nový kurátor sboru. Situace se poněkud uklidnila a farář Tregl pracoval ve sboru ještě tři roky. V červnu 1961 však nakonec odešel z církevní služby do občanského povolání. Po volbě nového faráře bydlel na střítežské faře až do roku 1964, kdy se přestěhoval do vlastního domu v Rožnově. Zůstal členem sboru a zemřel v Rožnově 6. května 1997.

Od šedesátých let po současnost

V říjnu 1961 staršovstvo rozhodlo, že do Stříteže povolá Jana Zátorského, který pocházel z Hrubé Lhoty a byl tehdy vikářem v Ostravě. Vikář Zátorský nastoupil do sboru 1. listopadu 1961. Na jaře 1962 složil farářskou zkoušku a 12. srpna 1962 ho sborové shromáždění jednomyslně zvolilo farářem střítežského sboru. 30. září 1962 byl slavnostně instalován při bohoslužebném shromáždění, kterého se zúčastnilo téměř 600 lidí. První léta jeho působení ve Stříteži nebyla snadná. Svou otevřeností a houževnatostí však záhy získal sympatie většiny členů sboru. Pod jeho vedením byla za 350 000 Kč přestavěna střítežská fara a byla v ní zřízena modlitebna pro shromažďování sboru v zimě. Do celého domu bylo zavedeno ústřední vytápění. Přestavěný sborový dům předal k užívání synodní senior Viktor Hájek 12. září 1965. V této podobě slouží dům sboru dodnes.

V době působení faráře Zátorského sbor postupně zapomínal na dřívější spory a vnitřně se sjednotil. V roce 1970 bylo zvoleno nové staršovstvo, které bylo početnější než v dřívějších letech. Později se počet členů staršovstva ustálil na osmnácti. Kurátorem se stal Josef Urban z Rožnova, který se intenzivně věnoval práci v tamní kazatelské stanici. V roce 1973 se sbor začal chystat na stoleté jubileum střítežského kostela a pustil se do generální opravy jeho interiéru. Postupně se splácely dluhy a vypůjčovaly se další peníze na stavby. Při přestavbě fary a opravě interiéru kostela odvedl farář Zátorský i další členové sboru množství manuální práce. Stoleté výročí postavení střítežského kostela oslavil celý sbor slavnostním shromážděním 11. července 1976. Zúčastnilo se ho přes 700 lidí, kázal synodní senior Václav Kejř a historii sboru připomněl potomek střítežských fojtů Jaromír Dobeš. Dva roky nato byl Jan Zátorský zvolen farářem v Novém Jičíně, kam odešel 1. listopadu 1978 a zemřel tam 7. srpna 1988. Administrátorem střítežského sboru byl na čas ustanoven farář Vladislav Ježík z Hrubé Lhoty.

V té době pozvalo staršovstvo do sboru Vladimíra Kopeckého, rodáka z Prahy, který byl vikářem v Mostě a Litvínově, a nabídlo mu, aby se stal střítežským farářem. Vikář Kopecký nabídku přijal. Farářem ve Stříteži a Rožnově ho zvolilo sborové shromáždění 2. září 1979. Začal ve sboru pracovat od 1. listopadu a byl ve střítežském kostele slavnostně instalován 25. listopadu 1979.

V lednu 1984 byl zvolen kurátorem sboru Josef Zátorský. Stal se faráři Kopeckému velkou oporou a svou prací si ve sboru získal velkou autoritu. V létě roku 1984 byla vyměněna zchátralá původní krytina střechy střítežského kostela. V témže roce sbor koupil zchátralý pozdně barokní varhanní pozitiv z bývalého kostela v Rybníkách u Příbrami a po opravě jej instaloval v rožnovském kostele. Počet členů ve střítežské a rožnovské části sboru se postupně vyrovnával a obě části sboru se sbližovaly. Obětavost členů rok od roku rostla a hospodaření do té doby zadluženého sboru se stabilizovalo. Po změně politických poměrů v listopadu 1989 zahájil sbor na jaře 1994 dlouho odkládanou generální rekonstrukci vnějšku střítežského kostela, která kostelu vrátila jeho původní podobu porušenou předchozími opravami. Opravený kostel slavnostně otevřel synodní senior Pavel Smetana na svatodušní neděli 4. června 1995. Během opravy kostela osvědčili členové obou částí sboru mimořádnou obětavost i soudržnost. Hospodaření, které bylo do té doby v každé části sboru samostatné, se v roce 1994 rozhodnutím sborového shromáždění spojilo. V listopadu 1995 byl zvolen kurátorem sboru střítežský starosta Martin Beneš a je jím dosud.

Nově nabytá svoboda po "sametové revoluci" v listopadu 1989 neznamenala příliv nových lidí do církve a do sboru, který někteří očekávali, ale zbavila církev tíživého státního dozoru a otevřela nové možnosti. V roce 1989 se farář Kopecký stal náměstkem seniora Východomoravského seniorátu a v roce 1995 byl zvolen jeho seniorem. Tuto službu konal od 1. prosince 1995. V roce 1991 byl poprvé zvolen předsedou synodu Českobratrské církve evangelické. Od 1. června 1997 do srpna 2003 mu ve sborové práci vypomáhala seniorátní farářka Pavla Hudcová ze Vsetína. Poté ve sboru vypomáhala farářka sboru v Jasenné Radmila Včelná, která byla zvolena seniorátní farářkou s částečným pracovním úvazkem od 1. prosince 2003. Od prosince 2001 má sbor v čele dvanáctičlenné staršovstvo.

V současnosti má střítežský sbor téměř stejný počet členů, jaký měl v době svého založení v roce 1872. Máme naději, že jeho život bude zdárně pokračovat i v příštích letech.

Představitelé sboru od roku 1872
Faráři          
Gustav Jelínek         (1872 - 1920)
Bohuslav Burian         (1920 - 1947)
Bedřich Tregl         (1947 - 1961)
Jan Zátorský         (1961 - 1978)
Vladimír Kopecký         (1979 - 2011)
Josef Hurta         (od 2011 do současnosti)

Kurátoři          
Josef Volek         (1873 - 1893)
František Dobeš         (1893 - 1911)
Josef Jadrníček         (1911 - 1934)
Josef Dobeš         (1934 - 1949)
Jindřich Šilar         (1949 - 1955)
Josef Zajíc         (místokurátor 1955 - 1957, kurátor 1957 - 1958)
Jaroslav Melichařík         (1958 - 1970)
Josef Urban         (1970 - 1981)
Vladislav Vaněk         (místokurátor 1981 - 1983)
Josef Zátorský         (1984 - 1995)
Martin Beneš         (od 1996 do současnosti)